Revitalizace brownfieldu Prokopka, Pardubice 
2018

ve spolupráci s Thomas Müller Ivan Reimann Architekten

Základní myšlenkou celkového urbanistického řešení je vytvořit uvnitř řešené plochy, v jejím těžišti, čili za „zadním“, severním průčelím budovy PHQ veřejný prostor jednoznačné formy – parkové náměstí. Jeho hlavní smysl je trojí: 1. změní neatraktivní území brownfieldu ve „druhém pořadí“ za uliční frontou Palackého třídy v „dobrou adresu“, 2. vytvoří centrum či těžiště nové rezidenční zástavby, čili zformuje lokalitu, ve smyslu anglosaské městské struktury neighbourhood a 3. vytvoří zázemí budově PHQ, prostor, kam bude orientováno její „zadní“ průčelí a který nebude prostorem druhořadým, a současně bude „krajinným“ protipólem městského prostoru ulice, takže budova PHQ bude moci profitovat z charakteru obou stran.

Parkové náměstí má kruhovou formu, která je dostatečně silná a koncentrická, aby obstála v dezurbanizovaném prostoru a poutala či přitahovala k sobě existující i nově navrženou zástavbu po svém obvodu. Její geometrický tvar je dostatečně rezistentní, aby veřejný prostor, parkové náměstí, mohl existovat i sám o sobě, čili s torzální zástavbou svého obvodu, a tedy aby sehrál svoji funkci i během etapizace zástavby území.

Parkové náměstí tedy tvoří těžiště zastavovaného území a dává mu srozumitelnost, charakter a kvalitu. Jeho hrany jsou vymezeny uliční sítí určenou existujícími torzy ulic či městských bloků. Navržená urbánní textura tedy přirozeně navazuje na tu stávající, nové je provázáno s historií.

Strategií návrhu nové lokality v rozpadlém a „beztvarém“ periferním prostředí města tedy je situace, kdy si zástavba vytváří svůj vlastní městský prostor, svůj vlastní „mikrosvět“. Ten je na jedné straně prostorem městským na druhé straně prostorem lokality, jí určeným a vztahujícím se k ní.  Tutéž strategii používá i návrh obytného souboru. Bytové domy tedy pracují se svým prostředím analogicky. Forma jejich zástavby přirozeně vychází z urbánní textury okolí, navazuje na ni a dotváří ji, avšak současně rozvrhem do několika skupin vymezujících vždy zahradní nádvoří vytváří každé z nich vlastní kvalitní obytné prostředí. Takto navržená prostorová struktura obytného celku navazuje jak na existující komunikace, tak na plánovanou lávku přes Labe.

Pro vznik dobrého sousedství s panelovým sídlištěm Závodu míru, jehož všechny venkovní plochy a prostory mezi bytovými domy jsou výhradně veřejné, jsou veřejné rovněž venkovní prostory nového obytného souboru. Ovšem jeho urbanistická forma vytváří zahradní nádvoří vymezené vždy dvojicí zalomených domovních front, jejichž polouzavřený prostor včetně způsobu zahradních úprav a rozdílu úrovně terénu (dvůr je zvednut na střechu podzemní garáže) jasně sděluje, že jde o prostor s vysokou mírou „sousedské kontroly“ a tedy bezpečnosti a obytnosti, o pobytový prostor „poloveřejný“, sloužící zejména obyvatelům bloku. Oproti tomu veřejná pěší cesta propojující plánovanou lávku s Palackého třídou prochází obytným souborem v úrovni terénu přes centrální veřejnou piazzettu.

Návrh tedy pracuje s veřejnými prostory a určuje jejich charakter a kvalitu a na tom závislou obytnost prostředí. Vytváří v dezurbanizovaném a segmentárním prostředí město a to způsobem „nenásilným“, přiměřeně k potenciálu území a jeho pozici v urbánní textuře Pardubic.