Západočeská galerie, Plzeň

2009, veřejná soutěž

Oválná hmota galerie ve své zvláštní urbanistické pozici vytváří plzeňské „kulturní Piccadilly“, oblinou fasády usměrňující dopravní proudy i zpřetrhané urbanistické vazby v území. Vstupem se galerie otevírá k městu. Hmotnost, uzavřenost a lapidárnost stavby jsou odpovědí na hlučné a dopravně zatížené okolí, na potřebu soustředění se na vnitřní svět výtvarného umění i požadavek vytvořit mu jednoduchými stavebními prostředky klidné, stálé a bezpečné vnitřní prostředí.
Ustrojení stavby galerie vychází ze tří hlavních záměrů. Prvním je vytvořit stavbu z elementárních konstrukčních prvků. Jedinou vertikální nosnou konstrukcí je proto fasáda po obvodu a komunikační jádro ve středu. Horizontální vynášené konstrukce jsou tvořeny tenkými deskami na předepjatých průvlacích. Jejich výška umožňuje docílit ideální osvětlení výstavních prostor, protože základní leddiodové světelné zdroje jsou umístěny na spodním líci stropů, v dostatečné vzdálenosti od celoplošného podhledu z bílého organického skla v líci spodní hrany průvlaků.
Druhým osnovným záměrem návrhu je vytvořit klidné, nerušené introvertní prostředí výstavních ploch maximálně uvozující působení vystavených děl. Současně však nabídnout návštěvníkovi i dramatický prostorový a architektonický zážitek. Horizontální a uměle osvětlená halová výstavní podlaží jsou proto vertikálně propojena úzkým, převýšeným komunikačním jádrem s přímým vrchním osvětlením a s dlouhými rampami jezdeckých schodů. Klidná, křivkou uzavřená horizontalita jednotlivých podlaží se tedy doplňuje o dramatickou vertikalitu ostrých hran i světla na cestě mezi nimi.
Třetím základním záměrem bylo vytvořit galerii kombinující pohledy na obrazy výtvarného umění s pohledy na obrazy města a posilovat tak vztah návštěvníka k umění i k místu – městu. Nejatraktivnější pohledy na město jsou proto do interiéru exponovány velkými průhledy. Tato velká okna lze uzavřít vnitřní roletou, aby nerušila expozici.
Koncepce návrhu je zaměřena na minimalizaci energetické spotřeby a kvalitu jejího vnitřního prostředí. Zdrojem tepla a chladu je systém tepelných čerpadel země-voda umístěných ve strojovně v suterénu objektu. Tepelná čerpadla jsou koncipována tak, aby svou výrobou pokrývala 95 % veškeré tepelné energie na vytápění a chlazení objektu.
Na střeše budovy jsou instalovány fotovoltaické panely pro přímou přeměnu slunečního záření na elektrickou energii, která bude spotřebována z 95 % v objektu.
Estetika návrhu využívá motiv křivky a oblouku, který je vlastní ustrojení betonových i cihelných konstrukcí. Železobetonové nosné jádro stavby má sendvičovou fasádu s povrchem z černých lícových cihel zděných s širší spárou v bílé maltě, která není spárována, nýbrž plošně vtírána. Takto vzniklý černobílý povrch na jedné straně dá stavbě motiv klasické vystavěnosti i člověku známé a blízké měřítko cihelného zdiva, na druhé straně dá jejímu lapidárnímu tvaru i tektonickému tématu směřujícímu k určité archetypálnoti potřebnou míru abstrakce. Barva cihel je však i reflexí černých fasád blízkých budov, symbolizujících duchovní i praktický život města – kostel sv. Bartoloměje, radnice, vodárenská věž – a tak galerii prostřednictvím barvy fasády vevazuje do jejich kontextu.